Odemkněte lepší a mladší verzi sebe sama. Alespoň se o to pokusí stárnoucí herečka Elizabeth Sparkle. Avšak všechno má své následky.
O filmu Substance jsem věděl něco málo dopředu. Minimálně festivalové ohlasy z Cannes a Karlových varů byly dost výrazné a kladné, a tak jsem tušil, že to bude zajímavá podívaná. A rozhodně jsem se necítil ochuzený. Jde o zatraceně osobitý film. Proč? Pokusím se na to odpovědět.
Elizabeth Sparkle (Demi Moore) je stárnoucí herečka, která v době své největší slávy dostala hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, což je shrnuto v úvodní scéně. A už od prvních minut je jasné, že tady půjde o něco s jasnou autorskou vizí. Kamera je namířena shora na chodník a v rychlém sledu jsme svědky vybudování hvězdy, jejího slavnostního odhalení a postupného zapomenutí, když se z ní stane obyčejná součást chodníku.
Kdysi slavná herečka nyní natáčí fitness pořad a jednoho dne jí producent Harvey (Dennis Quaid) oznámí, že diváci chtějí někoho mladšího a v padesáti letech už v této branži končí. Ve skutečnosti Elizabeth před svým vyhazovem vyslechne jeho telefonát, kde situaci popisuje hodně nevybíravými slovy. Když si po cestě autem všimne, jak strhávají její billboard, vrazí do ní auto a ocitne se v nemocnici. Naštěstí z nehody vyvázne bez zranění.
V ordinaci jí mladý muž (zdravotní bratr) předá tajemný flash disk s nápisem Substance a telefonním číslem. Na disku je znepokojující avšak lákavá upoutávka na prostředek pro získání své mladší a dokonalejší verze. Elizabeth se po počátečním váhání rozhodne nabídku využít. Za pár dní si vyzvedne sadu, pomocí které opravdu vytvoří (poměrně brutálním způsobem) své krásné a mladé alter ego (Margaret Qualley). Nicméně celá věc má jeden háček – musí se s druhou dokonalejší verzí po sedmi dnech střídat.
Hned zkraje prozradím, že Substance neuvěřitelným způsobem graduje. Ale opravdu neuvěřitelným. Přestože občas víte, jakým směrem se bude děj ubírat, napjatě sedíte a čekáte až to přijde. Na druhou stranu v poslední čtvrtině už to asi dvakrát vypadá, že film míří do finále, a přesto se roztočí ještě šílenějším tempem a přeskočí vaše očekávání. V podstatě jde o body horor, ve kterém se hlavní hrdince dějí hodně nepříjemné věci. Upřímně mně některé scény docela zneklidňovaly, protože kamera vůbec neuhýbá a spoustu bolavých věcí nekompromisně zabírá.
Zároveň jsou zde patrné satirické tóny a scénář se hodně trefuje do kultu mládí a osobní nejistoty ohledně stárnutí vlastního těla. Něco, co mladí pod třicet (několik takových bylo přítomných v kinosále) asi moc nepochopí, ale lidé po padesátce se s tím patrně ztotožní daleko více. Showbyznys je pro mladé (či mladě vypadající) a poté, co je využije, tak je s prvními vráskami odsune stranou, aby nepřekáželi. O neschopnosti stárnout by mohla vyprávět řada hollywoodských hereček.
Už vzhledem k tomuto aspektu je Demi Moore v hlavní roli naprosto dokonalou volbou a roli má doslova ušitou na tělo. Předvádí perfektní výkon ve všech podobách – a že se dočkáme opravdu různorodých a překvapivých poloh. Margaret Qualley jako Elizabethina lepší verze naštěstí v ničem nezaostává a podává srovnatelný výkon, ačkoli její postava nemá tolik vděčných a zajímavých momentů. Navíc je velkou část času snímána tak, abychom obdivovali spíše její tělo než herecký výkon. Nicméně obě postavy jsou napsány velice chytře a jejich chování mi dávalo smysl. Ačkoli váhám, zda by si nezasloužilo označení „šílené“. V určitém směru zcela jistě, na druhou stranu stála za ním pochopitelná motivace a vše se pak protnulo v podivné, avšak bohužel nefunkční, symbióze.
Posledním do trojice, která má na plátně nejvíce prostoru, je Dennis Quaid. V souvislosti s ním se dostávám k další stránce samotného filmu. Postava Harveyho nebo Elizabethina souseda Olivera je téměř karikaturou a stejně Substance působí i v několika dalších momentech. Celý svět, ve kterém je film ukotven působí do značné míry jako nereálný a pokřivený, jako bychom jej sledovali přes zkreslující brýle či zrcadlo.
Avšak všechno je to součást výsledného stylu. Snímek má velice výraznou výtvarnou stopu, ať už jde o kameru, výpravu nebo hudbu. Každou chvíli jsme překvapováni zajímavým záběrem, zpracováním interiérů nebo muzikální složkou. Celek pak vytváří velice silnou a zneklidňující atmosféru. Kamera často zabírá detaily či zaujímá netradiční úhly, stěny místností a dekorace jsou sytě barevné a hudba je výrazná, nemelodická a dunivá. Coralie Fargeat (režisérka a scénáristka v jedné osobě) dokázala napsat a natočit stylový film, který po naprostou většinu stopáže působí sebejistým dojmem a zcela jistě věděla, co chce říct a jaké prostředky k tomu zvolí. Výsledek je šokující (zejména pro diváky, kteří se nepohybují v tomto žánru) a věřím, že by se za něj nestyděl ani David Cronenberg.
Jediné, co Substanci v mých očích trochu ubližuje, je samotný závěr. Děj se dostane do tak šíleného extrému, až se dostane za určitou hranici a vše je až brutálně groteskní. Chápu, co tím chtěla Coralie Fargeat říct. Ale sdělení prezentuje takovým způsobem, že už běžného diváka více šokuje, než mu cokoliv sděluje. Předpokládám, že řada lidí už bude v závěru reagovat jinak, než režisérka zamýšlela. Ale možná se pletu a skutečně jí šlo o to v divácích vyvolat právě takový dojem.
Osobně bych volil trochu jiný závěr – spíše něco mrazivějšího, co by se k hraně absurdity pouze přiblížilo, ale zůstalo bezpečně před ní a zbytečně ji nepřeskakovalo. Každopádně jde o film, který si budu pamatovat hodně dlouho.
Velká Británie / USA / Francie, 2024, 141 min. • IMDb • RottenTomatoes • ČSFD
9/10 – Body horor o posedlosti krásou a mládím. Vynikající kamera, herecké výkony a výrazná hudba se protnuly do podoby zapamatováníhodného diváckého zážitku. Stylově natočený a neuvěřitelně gradující snímek s šokujícím a šíleným závěrem.
