Newyorský zubař Dr. Julian Winston se ve vztazích nechce vázat, a proto všem svým milenkám tvrdí, že je ženatý a má děti. Díky téhle lži si vždy dokáže držet odstup a každý jeho vztah nikdy nepřeroste v něco vážnějšího. Ale když se zamiluje do své nové přítelkyně Toni Simmonsové, kterou si chce vzít, musí si rychle najít děti a manželku, se kterou by se rozvedl.
Komedie Kaktusový květ z konce šedesátých let byla natočena podle velice úspěšné divadelní hry a je to na ní, v nejlepším slova smyslu, poznat. Co jí schází v rozmanitosti míst, na kterých se příběh odehrává (byt, zubařská ordinace, prodejna gramodesek, bar), to dohání v humoru a skvělých dialozích.
Děj začíná v momentu, kdy mladá dívka Toni Simmonsová vhodí do poštovní schránky dopis a vrátí se do bytu, kde pustí plyn z trouby a odevzdaně si lehne na postel. Její přítel Julian Winston, který pracuje jako zubař, na poslední chvíli odřekl schůzku. Toni si chce z nešťastné lásky vzít život, neboť věří, že je její přítel ženatý a má děti, a tak jim není souzeno, aby byli spolu napořád. Naštěstí ji ale zachrání její soused Igor, který ucítí unikající plyn. Rozmrzelá a nešťastná Toni v první chvíli nejeví radost z toho, že ji někdo zachraňuje, ale nakonec Igora požádá, aby příští den ráno zavolal do ordinace doktora Winstona a vysvětlil situaci, že je naživu. Protože dopis, který Toni hodila do schránky, byl dopis na rozloučenou a byl adresován právě jejímu příteli Julianovi Winstonovi. Bohužel jako první se do rukou doktora Winstona dostane zmíněný dopis.
Jakmile se Julian dozví, co chtěla Toni provést a že jej doopravdy miluje, tak se rozhodne, že se s ní ožení. Ve skutečnosti je totiž Julianovo manželství jen lež, pomocí které si drží všechny případné milenky od těla. Takže v tuto chvíli musí sehnat neexistující manželku s dětmi a s tou se rozvést. Winstonovi se začnou jeho lži postupně kupit a on se do nich začne čím dál víc zamotávat. A co víc, postupně do toho zatahuje i další lidi kolem sebe.
Shodou okolností jsem se před pár lety dostal k psaní divadelních scénářů, a tak sám vím, že nedorozumění a omyl je velice vděčný zdroj humoru v komediích. A nejinak je tomu i zde. Z geniální zápletky Kaktusového květu se rozvine koloběh dalších lží a z nich řada dalších vtipných situací.
Když je ale něco vtipného na papíře, tak to ještě neznamená, že to bude vtipné ve filmu. Zde se to ale naštěstí povedlo, a to především díky skvělým hercům. Mladá Goldie Hawnová (v době natáčení jí bylo 23 let) v roli Toni Simmonsové je roztomile naivní a byla za svůj výkon dokonce oceněna Oscarem. Tato herečka zažívala období největší popularity asi v osmdesátých letech a na počátku devadesátých a upřímně by mě zajímalo, kolik lidí pod třicet let dnes zná její filmy. V roli doktora Juliana Winstona zazářil Walter Matthau, kterého mám rád a líbí se mi obzvlášť snímky, kde hraje společně s Jackem Lemmonem (Podivný pár, Dej si pohov, kámoši). Jeho komediální talent ve spojení s jeho obličejem a celou osobou je dokonale fungující kombinace. V úloze slečny Stephanie Dickinsonové (sestra doktora Winstona) se představila trojnásobná držitelka Oscara Ingrid Bergmanová, která je známá například z nesmrtelné Casablancy (1942), což je jedna z největších klasik na poli romantických filmů. Mnohokrát citovaný a parodovaný film. Ale obávám se, že dnešní publikum už jej moc neocení.
Možná by si nahlížení na starší filmy zasloužilo nějakou delší samostatnou úvahu. On málokterý snímek natočený například před padesáti lety snese srovnání s dnešními standardy. Samozřejmě, že nelze porovnávat technickou úroveň, kameru, trikovou stránku a vůbec tempo vyprávění. A aby si divák dokázal vychutnat půl století staré (nebo ještě starší) filmy, tak se musí pokusit se naladit na uvažování tehdejších diváků. Mám pocit, že ne každý to umí nebo je ochoten na tato pravidla přistoupit. Přitom může jít o kus poctivé filmařiny a skvělé příběhy.
Ale zpátky ke Kaktusovému květu – je vůbec něco, co by se mu dalo vytknout? Jistě se svým stylem netrefí do vkusu každému už z toho důvodu, že humor je velice individuální záležitost a co někomu přijde vtipné, tak někdo jiný neocení a sotva se pousměje. Ano, nejsou zde přítomné tzv. fyzické gagy; škodolibé pády nebo nezamýšlené údery, které najdeme v Sám doma nebo ve filmech s Charlie Chaplinem. Také zde nenajdeme žádné vulgární vtipy. Vše se odehrává v rovině skvěle napsaného konverzačního humoru.
Zkrátka mi to sedlo a těžko bych hledal nějaké nedokonalosti nebo alespoň takové, které by mi jakkoliv kazily dojem. Ano, režie mohla být svižnější, ano, vtipy by třeba mohly být vybroušenější nebo jich mohlo být víc. Ale působí to jako výmysly „co by kdyby“.
P.S. Film jsem viděl s českým dabingem a ačkoliv preferuji originální znění, tak v tomhle případě musím říct, že byl velice povedený.
USA, 1969, 103 min. • IMDb • RottenTomatoes • ČSFD
9/10 – Pohodová konverzační komedie se skvělými herci, která navodí správnou atmosféru a vyloudí nejeden úsměv. Divadelní scénář se nezapře, dialogy jsou vypointované a situace se postupně zaplétají a stávají se čím dál vtipnějšími. Trojice Walter Matthau, Goldie Hawnová a Ingrid Bergmanová byla výbornou volbou a společně jim to opravdu funguje.